Petr Hoffmann - Můj první Rýzmberk

           Přestože jsem v rámci svého osmiletého studia na Áleji absolvoval celý dvouroční kurz Archeologie a patřil jsem mezi šesti zájemci k těm aktivnějším, k návštěvě hradu Rýzmberka jsem se nechal zlákat až tři roky po mé maturitě. Možná ta prodleva byla dána tím, že jsem si nedokázal plně uvědomit, jak zajímavý kraj české země tím opomíjím. Tento rok se ale okolnosti sešly natolik, že jsem se už v chladném únoru rozhodl konečně se na ten Rýzmberk podívat. Asi nejvíce mě k tomuto rozhodnutí přiměla alejácká spolužačka Hanka, která mě svým entuziasmem strhla pro svůj nápad.

            Já osobně jsem si svůj pobyt naplánoval jako poznávací dovolenou a o nějakých výkopových pracích jsem nechtěl mnoho slyšet. K mé velké radosti od nás žádnou práci první den nikdo ani neočekával. Například Jiří Jánský měl radost už jen z toho, že jsme na hrad dorazili bez bloudění a v dobrém rozmaru. Kdykoliv se pak obsah našeho prvního hovoru točil k nepříjemným otázkám kopání, plení či nošení břemen, stihl jsem vhodně zvoleným dotazem stran hradu Rýzmberka či dalších nedalekých ruin změnit obsah rozprávky na daleko příjemnější témata historie a teoretické(!) archeologie.

            Hned první den odpoledne se nám také naskytla mnou vyhlížená šance poznat něco ze zajímavého okolí. Jirka měl totiž v programu krátkou přednášku pro sochaře účastnící se týdenního symposia. Místo: Domažlice, téma: bitva u Domažlic. Nabídka na svezení do Domažlic nešla dost dobře odmítnout. Když jsme dorazili, předlouhé domažlické náměstí leželo v horkém odpoledním slunci, pročež jsme plně docenili krásu podloubí, které umožňuje přejít celý rynek v příjemném stínu tam i zpět. O kvalitě samotné přednášky netřeba se šířit.

            Druhý den bylo krásné letní počasí, které k práci samo vybízelo. Od Jirky jsme dostali tři mačety, brousek a jasný úkol: pokosit takový to bejlí na plánovaném rozšířeném parkovišti na prvním nádvoří. Poté jsme se přesunuli na druhé nádvoří, kde jsme trhali plevelné rostliny ze škvír hradního zdiva. To byla práce svízelná, protože občas se namísto plevelu podařilo odstranit část gotické malty a zídka tak ztrácela svou někdejší pevnost. Byť se povětšinou nejednalo o klasickou archeologickou práci, ale spíše o biologicko-zemědělskou, měli jsme po skončení radost, když jsme přehlédli výsledek své pětihodinové činnosti. Značně opoceni jsme vyjeli k přírodnímu koupališti v Lomečku u Mrákova. Cestou zpět jsme učinili vlastivědnou zastávku nad šumavským Koutem u glorietu zvaného Klobouk. Podle lidové pověsti právě v těchto místech zanechal kardinál Cesarini svůj klóbrc, zdrhav z husitské bitvy. Což o to, pro tuto ztrátu mám celkem pochopení, sám jsem za svůj krátký život ztratil hned několik čepic.

            Na hradě Rýzmberce je v létě opravdu blaze. Usměvavý stánkař v Rýzmberské hospůdce neúnavě nabízí guláš, slané tyčky, bonbony a jiné pokroutky, též nabízí množství rozličných piv, šťáv a lemonád. Přespávat se dá leckde - v dřevěném altánu, ve stanu na druhém nádvoří nebo na samotné věži z dob Stadionů. Já jsem se rozhodl z mnoha důvodů (rozuměj praktických i romantických) spát právě ve věži, v nejvyšším patře. Pro druhou noc jsem se odvážil dokonce spát na samotném ochoze hradní rozhledny. Při uléhání do spacího vaku jsem ale netušil, že jakési vzdálené blýsknutí nad hrbem Čerchova se během slabé hodinky promění v bouři o několika hromech. Větší část noci jsem opět spal raději v krytém patře. Ráno nás vítal vysmátý Jirka, nocující v kdyňském penzionku, s otázkou, zda jsme si všimli té bouřky.

            Po humorné příhodě dovolte, abych se vrátil k popisu mé činnosti na Rýzmberce. Dalšího dne, to už máme středu, jsem s Hankou, profesorkou Langrovou a jejím přítelem podnikl historickou vycházku po blízkém okolí - krátkým okruhem jsme obešli dvě zaniklá sídla - hradiště Příkopy a hrad Nový Herštejn. Právě Herštejn je velmi dobře zachovalou zříceninou s velkým donjonem uprostřed poměrně rozsáhlého hradního areálu. Odpoledne jsem plánoval vzít do ruky kladivo či raději srp a ruku přiložit k dílu, ne-li přímo dělat. Ale jelikož se nikdo ze skupiny starších k práci neměl a všichni se odebrali do teplých sprch a bazénu v kdyňském plaveckém areálu, měl jsem opět volný čas. Přemluvil jsem Ivanu, letošní maturantku, k podvečerní vycházce na Tannaberk. Přemlouvání nebylo dlouhé. Na hradním nádvoří jsme natrefili na kastelána pana Brycha se svojí ženou, kterak se měli k odjezdu. Slovo dalo slovo a výsledkem byla nabídka svezení jednak na Tannaberk, ale před tím ještě k památnému kostelíku sv.Václava na Brůdku. Hovor manželů Brychových, který se před námi v autě rozvinul, se vedl přibližně v tomto duchu:

p. Brychová: „Tady je tak krásná krajina, sem musíte ještě někdy přijet. Zvlášť v létě je tu úplně pohádkově.“

p. Brych: „Většinou ale prší.“

p. Brychová: „Víte, na ten Tannaberk se dá pěkně vyjet na kole...“

p. Brych: „Jo, ještě vám ho tam ukradnou.“

p. Brychová: „A potom to vzít zadem přes Studánky, tam jsou tak pěkný pohledy na Všeruby...“

p. Brych: „A na Cikány!“

            Tak nevím, jestli se ještě na Kdyňsko někdy vrátím...

            Brůdecký kostel sv.Václava, vyrostlý na paměť slavné Břetislavovy bitvy z roku 1040, stojí dnes osamoceně kousek nad obcí Brůdek a vyhlíží do mělkého Všerubského průsmyku. Od něj nás Brychovi zavezli k poutnímu kostelu sv.Anny na návršíčku zvaném ještě po německu Tannaberk, i když logičtější by mi přišlo Annaberk. Kostel je vpravdě obrovský, centrální vysoký chrám je obepjat nižším vnitřním ambitem, kterým věřící obcházeli, žmoulavše růženec, u každého malého oltáříčku klekavše. Zpět už jsme šli pěšky, kolem hájenky pod Čepicí přes Prapořiště a Kdyni na hrad. Večer se plánoval program na zítřejší den - během každého týdne na Rýzmberku se podniká vždy alespoň jeden výlet na nějaké památky v okolí. Letos proti sobě stály Poběžovice s velevýznamnou Pivoní a zřícenina hradu Roupova. Divte se, ale o několik hlasů vyhrál Roupov.

            Hrad Roupov stojí na malém hřbítku nad stejnojmennou vesnicí, která leží na jižním Plzeňsku, v kraji mezi Přešticemi a Nýřany. Dnešní zřícenina je částečně ve vlastnictví soukromých majitelů, kteří si původní hospodářské budovy upravili na pěkné bydlo. Návštěvníkům však nemůže ani neustálé štěkání trojice místních psů hlídačů zabránit v prohlídce hradních ruin. Zachovalé jsou dvě brány průjezdu, část hradního paláce i hradní kuchyně s vysokým komínem. Druhou zastávkou bylo Červené Poříčí, ves ležící severně od Švihova, které vévodí renesanční zámek na kraji obce. Podařilo se nám ještě dostat na prohlídku, ač jsme přijeli mimo otevírací dobu. Ale podnikavý kastelán v naší výpravě poznal jednu z největších návštěvnických skupin, která kdy na jeho zámek zavítala. A tak chutě prováděl i mimo provozní čas. Prohlídka je zajímavá hlavně vzhledem k tomu, že interiéry jsou velmi poškozeny a teprve čekají na rekonstrukci, která je vrátí do původní podoby. Vybílené sály, trouchnivějící trámy stropu a poškozené stropní fresky jsou tam častým jevem.

            Po prohlídce jsem ještě stačil zhltnout oběd v restauraci u hlavního tahu Plzeň-Klatovy a už jsem se musel loučit s Jirkou i skupinou nadšených kopáčů. Když se autobus přehoupl za Přeštice a za mnou se definitivně uzavřela krajina hraničních hor, věděl jsem jistě, že těch čtyř dnů strávených na hradě Rýzmberku a v jeho okolí nemohu vůbec litovat.